Zdravím,
mé jméno je Hans Lahvínek. Chtěl bych tímto manifestem motivovat všecky mladý kluky (i holky), jejichž snem je stát se policistou, protože když jsem to dokázal já, dokáže to každej.

Už nějaký ten pátek sloužím u PČR. Jedná se o velice specializovaný útvar a tak i já jsem velice specializovaný. Mám spoustu (psychicky STABILNÍCH) kámošů, se kterýma sdílím státní tajemství. Je mezi nima i negr, žid, nebo třeba týpek s nosem jako orel. A taky skotskej barman, specializovanej na daně.

Stát se policistou bylo mým snem již od útlého věku. Mým vzorem byl vždy můj otec. Všechno to začalo jednoho dne, kdy si odešel na místní benzinku pro cigarety a už se nevrátil, to víte... ...posílilo mě to. O pár let později mi přišla PPLkem jeho noha, ale to je zase jiný příběh.

Pamatuju si, jak mi můj táta říkával, že musím běhat za dva. Jako mladý kluk jsem byl totiž strašná bečka a tak to táta celkem trefil. Byl jsem obrovský a rád jsem to dával najevo. Své živočišné pudy, však to znáte. Mlátil jsem své spolužáky už od školky a tak to pokračovalo dál až na nádstavbu. Všecky jsem vždycky liskal a říkával jsem si, že by nebylo špatný to mít zaplacený. Proto mě to táhlo k těm policajtům.

Někdy na nádstavbě, když jsem se teda rozhodoval co budu dál dělat a vzhlédl jsem se v těch policistech, jsem si řekl, že by nebylo špatný se zbavit toho tukového polštáře, který mi za ta léta narostl.

Začal jsem tedy jezdit trojbob se svými kamarády negrem a židem. Trenéra nám tehdy nedělal nikdo jinej, než ten násoska zpoza baru. Začátky nebyly snadné, to víte, žádný učený z nebe nespadl a kluci už tou dobou měli něco naježdený. Ale podrželi mi a postupně jsem se tak vypracoval až na samotného pilota trojbobu a dovedl naši posádku k vítězství v okresním přeboru ve Whistleru v Argentině, načež jsem se rozhodl emigrovat, ale pak jsem se na to vysral s ohledem na budoucnost ve státním útvaru.

Moje sportovní kariéra však ještě neskončila. Začal jsem jezdit na kajaku, bylo mi tehdy čerstvě 18 let a už jsem nebyl panic. Někdy jsem jezdíval sám, někdy s malýma klukama, ale nejradši jsem to měl s čubenama. Jó čubeny, ty já můžu. Jak jsem takhle dělával ty eskymáky, narostly mi bicepse. Vypracovalo se mi abdominální svalstvo. A čubeny po mě šly jako po medu! Ale na ně já neměl čas. Šel jsem si za svým snem a žádný pičisko mi v tom nemohlo zabránit.

No a kde jsem teď? Už su u policie dobrých pár let. Mlátím všecko co de, dávám lidem kasrem do xichtu, teleskopem do čéšky, nebo jim jen tak utahuju pouta na max a směju se jak pláčou a škemrají ať jim je povolím. A víte co je na tom nejlepší? Ti lidi mi to sami platí ze svých daní! A vůbec mi to neva, ba naopak s klukama z toho máme prdel. Rád šikanuju lidi a mám radost když někdo trpí. Doslova si to vychutnávám a ukájím se pohledem na malé děti, jejiž matkám zrovna klečím na krku. Nejradši mlátím Alžířany, nebo Nigerijce a natáčím si to na mobil do své osobní sbírky. Dali jsme si v partě jedno pravidlo, že vymlátíme všechny smaženky a utečence, všechny záškodníky republiky a také teroristy!

Takže vzkaz na závěr - těšte se až vás chytím, vy mrtky!

Váš Hans Lahvínek
A.C.A.B - All Cops Are Beautiful

P.S. Moje máma je dobrá čubena